Historie fotbalových dresů: Jak se vyvíjely fotbalová výstroj a doplňky 

Historie fotbalového dresu se začala psát již v 19. století, kdy se v Anglii rozvinula modernější podoba fotbalu. Přečtěte si o začátcích hráčů v hutných bavlněných tričkách, těžkých kožených botách, ale také o tom, kdy se začaly vyrábět syntetické materiály a kdo je začal první využívat na hřišti.

První dresy na anglických školách

 První zmínka o oděvu speciálně určenému pro fotbal prochází z roku 1526. V šatníku Jindřicha VIII. byl nalezen pár fotbalových bot. V 16. století se však fotbal provozoval výhradně na středních školách, aby byli žáci motivováni k pohybu.

Každá škola měla vlastní pravidla, která odrážela místní podmínky, jako byla velikost hřiště a další faktory.

Podle obrázku z roku 1840 nazvaného „Prostí lidé mají červené a chlapci z koleje modré dresy“ se dá předpokládat, že k barevnému odlišení týmů docházelo již v této době.

O pár let později zmiňoval stejné barvy i článek Bell’s Life in London z roku 1858.

Postupným vývoje docházelo k používání zvláštního oděvu, který zahrnoval elegantní sametové dresy a čepice.

Dresy prvního klubu Sheffield FC

 Fotbalová hra začala mít organizovanou podobu zhruba v 60. letech 19. století, ale hráči mimo školy nosili oblečení, které měli dostupné. Fotbalisté stejného týmu se pak identifikovali barevnými čepicemi nebo šerpami.

Pravidla prvního fotbalového klubu Sheffield FC z roku 1857 vyžadovala, aby členové získali jednu červenou a jednu tmavě modrou čepici k rozlišení týmů při zápasech. V roce 1860 se podle záznamů objevili hráči Sheffieldu v červených a bílých barvách a soupeři z Hallam & Stumperlow v modrých barvách.

Odlišení čepicemi a šerpami se nakonec příliš neosvědčilo a příručka hry z roku 1867 navrhovala, aby jeden tým nosil pruhované dresy jedné barvy a druhý tým jiné barvy. Jen tak by se dalo předejít zmatenému odebírání míče spoluhráčům.

Ve fotbalových ročenkách Charlese Alcocka byly dokonce objeveny návratové formuláře žádající klubové sekretáře o uvedení podrobností o barvách klubu.  

Profesionalizace fotbalu a úprava dresů

 Až do založení Fotbalové akademie, nosili hráči různorodé, těžké bavlněné dresy, kalhoty pod kolena nebo dlouhé kalhoty s páskem či podvazky a těžké kožené boty. Hvězda raného fotbalu Lord Kinnaird se proslavil svými dlouhými bílými kalhotami.

Výjimku tvořili školní hráči, kteří byli oděni do elegantnějších pruhovaných dresů podobných žokejovým nebo pyžamům.

Se vznikem Fotbalové akademie se postupně začal fotbal profesionalizovat a též se objevovaly první standardní dresy s konkrétními barvami reprezentujícími jednotlivé kluby. Například Royal Engineers A.F. C. obsahoval červenou a modrou, Lincoln zase bílé dresy s červenými, bílými a modrými čepicemi.

Mnoho klubů vycházelo z barev spojených se školami nebo jinými sportovními organizacemi, z nichž vznikly.

Na dresech chyběla čísla, která by identifikovala jednotlivé hráče.

S profesionalizací fotbalu se měnila i výstroj. Křiklavé barvy byly vyměněny za jednoduché kombinace hlavních odstínů, aby rostoucí počet diváků snadno identifikoval jednotlivé hráče.

V roce 1890 se rozhodlo, že všechny členské týmy musí disponovat odlišnými barvami, aby nedošlo k matení diváků. Nakonec se však pravidla mírně upravila a týmy musely mít k dispozici i druhý soubor dresů v jiné barvě.

Od roku 1921 připadá povinnost změnit barvu dresu hostujícímu týmu.

První použití chráničů holení

 Zprvu se kromě oblečení a obuvi nepoužívala téměř žádná další výbava. Až do roku 1874, kdy se prvně objevil hráč Nottingham Forest Sam Weller Widdowson s chrániči holení. Vyrobil je zkrácením chráničů na kriket a umístil nad punčochy. Přestože se mu ostatní nejprve vysmívali, brzy se jeho nápadem nechali inspirovat.

Na přelomu století se chrániče více upravily. Byly zmenšeny a umístěny pod punčochy.

Historie fotbalového dresu počátkem 20. století

 S rozšířením fotbalové hry po světě došlo i k ovlivnění klubů, co se týče oblečení a výstroje. Týmy v zahraničí a na jiných kontinentech přijímaly sady a leckdy i barvy podobné těm, které nosily ve Spojeném království.

V roce 1903 přijal například italský Juventus černo-bílé pruhy inspirované Notts County. Později klub Atlético Independiente z Argentiny oblékl červené dresy, které viděl u Nottingham Forest.

Kolem roku 1905 nahradily pumpky ke kolenům, předepsané Fotbalovou akademií, kratší kraťasy nazývané „shorts“.

Od roku 1909 se změnila pravidla pro oblečení brankářů, kteří začali nosit barvy odlišné od ostatních hráčů v týmu. Původně se za barvy gólmanů určily modrá a červená, v roce 1912 k nim byla přidána ještě zelená. V té době nosili brankáři pro rozeznání spíš těžší oděv připomínajíc svetr nebo rolák.

Přidání čísel na dres

 První velký zápas, kdy se na hráčích objevila čísla, se konal 1933 ve finále FA Cupu mezi Evertonem a Manchesterem City. Byly vyrobeny speciální sady dresů, červená a bílá, které si týmy losovaly mincí. Hráči Evertonu nosili čísla 1–11, zatímco hráči City nosili čísla 12–22.

Až kolem druhé světové války se praktikovalo nepsané pravidlo přidělování čísel konkrétním hráčům. Zprvu se ve všech týmech číslovalo od jedné do jedenácti, přičemž například číslo jedna nejčastěji obdržel gólman a devítka se používala pro hlavního útočníka týmu.

V historii skotského fotbalového dresu se udály jen malé rozdíly oproti Anglii. Na příklad skotský klub Celtic do roku 1975 nosil čísla spíš na šortkách než na tričkách. (scotland football kits history)

Historie fotbalového dresu v Brazílii a Německu

 Na počátku druhé poloviny 20. století došlo vlivem rozvoje syntetické výroby k úpravám dresů. Těžkou bavlnu vystřídaly lehčí a prodyšnější materiály, čehož využily některé evropské a jihoamerické země.

Německé a brazilské fotbalové kluby v historii kopírovaly ty britské, avšak nyní se přizpůsobily technologickému vývoji dřív než dosavadní anglický průkopník. Také střihově se začaly jejich dresy odlišovat. Límečky a vázání u krky postupně vystřídal střih do V.

Spojené království ještě nějakou dobu odolávalo novým možnostem a zůstávalo u dresů podobných těm před válkou.

Stejně tak východní Evropa inklinovala k historickým fotbalovým tričkům víc než k novým syntetickým materiálům. (football shirt history)

Až s příchodem Evropského poháru v roce 1954 a jiných mezinárodních soutěží se nový styl rozšířil i na zbytek kontinentu. Do konce padesátých let byly těžké košile a boty z předválečných let zcela zažehnány.

Přechod k syntetickým materiálům byl podporován také zlepšením technologií v textilním průmyslu a potřebami moderního fotbalu. Tyto změny postupně vedly k tomu, že dnes jsou fotbalové dresy téměř výhradně vyrobeny z polyesteru, nylonu nebo jejich směsi.

Vývoj sponzorských dresů

 Od sedmdesátých let došlo k první výrobě sponzorských dresů a dresů pro fanoušky. S nápadem přišel nejdříve klub Leeds United, který navrhl repliky dresů pro fanoušky. A brzy se přidávaly i další kluby, které své dresy rozšiřovaly o loga výrobků a jiné ozdoby.

V roce 1973 uzavřel německý tým Eintracht Braunschweig dohodu s místním výrobcem alkoholu Jägermeister a zobrazil jeho logo na přední straně svých triček. Brzy poté se sponzorské dohody rozšířily do dalších týmů.

Oproti tomu španělské kluby FC Barcelona a Athletic Bilbao prezentaci sponzorského loga odmítaly. Barcelona až do roku 2011 nosila místo sponzorů na tričkách logo UNICEF a každoročně přispívala 1,5 milionu eur na charitu. 

Moderní doba křiklavých designů

 V 70. letech se začaly na dresech objevovat jména hráčů. Průkopníkem se stala Severoamerická aliance, která navíc přidělila každému hráči vlastní číslo místo jednoduchého číslování od 1 do 11.

V ostatních zemích se tyto nápady prosazovaly postupně.

Od 80. let začaly firmy jako Hummel a Adidas navrhovat v souvislosti s rozvojem technologie stále složitější designy.

O deset let později se barevná schémata dresů stávala křiklavějšími a mnoho návrhů z té doby je považováno za jedny z nejhorších v historii. Ovšem obyčejné šedivé dresy, které v roce 1996 představil Manchester United, byly odloženy kvůli špatné viditelnosti hráčů.

Vývoj fotbalové obuvi

 Než vznikly specializované fotbalové bot, používali hráči běžné kožené boty nebo pracovní obuv. Na tu původně přibíjeli proužky kůže, aby zlepšili přilnavost. Boty byly těžké s tvrdými špičkami a sahaly vysoko nad kotníky.

Ke konci 19. století byly na boty přidávány kovové hřeby, což pomáhalo hráčům udržet stabilitu na trávě a snížit klouzání.

Ve 30. letech 20. století došlo s rozvojem syntetických materiálů a měkčích kůží k velkým pokrokům ve výrobě kopaček. Do roku 1936 hráči v Evropě nosili kopačky, které vážily pouze třetinu hmotnosti než ty o deset let starší. I přes svou flexibilitu a lepší ovladatelnost si nezískaly přízeň všech a někteří hráči je nazývali obuví pro balet.  

V roce 1954 společnost Adidas představila první boty seříznuté pod kotníky. Přestože se jejich cena vyšplhala na dvojnásobek než cena existujících stylů, sklidily boty obrovský úspěch a upevnily německou společnost na trhu s fotbalem. V téže době Adidas také vyvinulo první boty s vyšroubovatelnými hřeby, které lze měnit podle stavu hřiště.