Evoluce fotbalových taktik

Ve světě fotbalu existuje bezpočet taktik a strategií, které týmy uplatňují v závislosti na herním stylu, síle a preferencích. Některé z nich nesou konkrétní názvy a staly se dobře známými. Představme si nejběžnější postupy ovlivňující průběh i vývoj fotbalových zápasů.

Dynamická a flexibilní taktika Total football

Fotbalová taktika zvaná Total football je strategie zaměřená na útok, kde hráči nemají přesně určenou pozici. S výjimkou gólmana tak může jakýkoli hráč zastoupit jakoukoli roli jiného hráče v týmu. Plynulý systém bez pevně stanovených pozic byl uzpůsoben také za účelem zmatení soupeře.

Zpátky do historie

Základy taktiky Total football položil ve 30. letech 20. století Jimmy Hogan, kterého ovlivnila skotská kombinační hra. Novou strategii do své hry aplikoval prvně rakouský národní tým, s jehož trenérem Hugem Meislem Hogan spolupracoval. Jeho vliv sahal až do Maďarska, kde použili taktiku Total football o dvě desetiletí později.

Podobnosti se zmíněnou strategií se objevovaly i v dalších zemích od Rakouska, přes Argentinu až po Nizozemsko, kde se jejího rozvoje chopil Vic Buckingham.

V roce 1965 se stal manažerem Ajaxu Rinus Michels, který následně po roce 1970 vyvinul taktiku Total football. Významným hráčem nové strategie se stal střední útočník Johann Cruyff. Michels ho povzbuzoval k volnému pohybu po hřišti a k využívání slabostí soupeře prostřednictvím technických schopností a inteligence. Cruyffovi spoluhráči se hře přizpůsobovali. Též měnili pozice, aby zajistili konzistentní obsazení všech rolí v týmu.

Michels a Cruyff dosáhli s touto taktikou osmi titulů Eredivisie, tří Evropských pohárů a jednoho Interkontinentálního poháru.

Výhody, které Total football přináší

V Total football není žádný hráč omezený pouze na jednu pozici; každý hráč je schopen přijmout roli útočníka, záložníka nebo obránce podle momentální potřeby. Tato flexibilita umožňuje, aby se hráči rychle a efektivně přizpůsobili situaci na hřišti.

Další výhodou je vytváření přesilovky v různých částech hřiště. Díky neustálému pohybu hráčů a přesunům mezi pozicemi se často objevuje prostor pro zakončení nebo rozehrávku. Tým může tímto způsobem zmást obranu soupeře a vytvořit si výhodu.

Španělská fotbalová technika Tiki-taka

Fotbalová taktika Tiki-taka vzešla převážně ze španělského fotbalu a je založena na rychlé kombinaci krátkých a přesných přihrávek, pohybu bez míče a na důrazu držení míče. Hráči se snaží pomocí rychlých narážeček ovládnout prostor a krouživým pohybem zmást soupeřovu obranu.

Jak to všechno začalo…

S taktikou Tiki-taka přišel koncem devadesátých let minulého století trenér FC Barcelona, zmíněný nizozemský hráč Johan Cruyff. Navázal na tehdejší systém Total football a upravil ho pro španělské hráče, kteří se na úkor atletických predispozic pyšnili individuální technikou.

Hráče vedl k vysunuté obraně, kombinaci ve středu hřiště a postupnému přechodu do útoku. Označení Tiki-taka dostala taktika od Javiera Clemente na základě názvu hračky klik-klak. O jeho ustálení a popularizaci se zasloužil televizní moderátor Andrés Montes.

Díky Tiki-taka dominoval na počátku 21. století evropskému fotbalu tým postavený z odchovanců barcelonské mládežnické akademie La Masia. Taktiku využila i španělská fotbalová reprezentace, která díky ní dosáhla úspěchů v podobě vítězství na Mistrovství Evropy ve Švýcarsku a Rakousku v roce 2008, na mistrovství světa v roce 2010 a také na mistrovství Evropy v roce 2012. Tato éra byla označena jako zlatý věk španělského fotbalu.

Výhody a nevýhody taktiky

Technická zručnost hráčů spojená s krátkými a rychlými přihrávkami umožňuje týmu držet míč i po delší dobu a ovládat tempo hry. Další výhodou je schopnost mást a trochu i vyčerpávat soupeře dlouhým držením míče a čekáním na správnou chvíli k útoku. Taktika je založena na spolupráci a pohybu hráčů, díky čemuž vznikají nečekané situace a otevírají se prostory v obraně soupeře.

Vzhledem k tomu, že Tiki-taka potřebuje vysokou míru technické kvality a herní inteligence hráčů, bývají její trénování a implementace do týmu poněkud náročnější. Současně může být taktika zranitelná při utkání se silnějšími týmy s agresivním tlakem, kterým se snaží narušit fluiditu a přerušit kombinace.

Italské Catenaccio

Catenaccio je označení herního stylu s původem v Itálii, který klade důraz na pevnou defenzivu a rychlý ofenzivní přístup. Jedná se o vysoce organizovanou a účinnou obranu v zadní linii zaměřenou na potlačení útoku soupeřů a následné vstřelení branky.

Historie a vznik italské taktiky

Taktika vznikla z původního WM systému, při němž stáli hráči ve formaci 3-2-5, a byla nahrazena rozmístěním 1-3-3-3. Na pozadí trojice obránců stojících v jedné linii a hlídajících útočníky soupeře působil ještě další hráč jako takzvaný „zametač“. Jeho úkolem bylo intervenovat v situacích, kde by mohlo dojít k narušení obranné linie, a to podle aktuální potřeby.

V roce 1960 zavedl argentinský trenér Helenio Herrera v Internu Milán tzv. vylepšené Catenaccio tím, že stáhl hru na dva klasické útočníky, tři záložníky a pět obránců. Jeden z nich měl za úkol vyrážet k útokům jako falešné křídlo. Pod Herrerovým vedením získal tým tři italské tituly v letech 1963, 1965 a 1966, dvakrát vyhrál Pohár mistrů a dvakrát interkontinentální pohár.

Úpadek Catenaccia a přechod k Total football

Po těchto úspěších však obliba Catenaccia upadala, jelikož tým Inter Milanu obrátil své výhry v prohry s Celticem a Ajaxem. Označení Catenaccio dokonce získalo hanlivý význam jakékoli destruktivní hry, která však s původní taktikou neměla nic společného.

Mnozí trenéři využívali italskou strategii v moderním provedení obohaceném o prvky nizozemské taktiky zvané Total football. Mezi nimi můžeme zmínit například Giovanniho Trapattoni, který získal s Juventusem Turín jako jediný trenér v historii všechny tři evropské poháry.

Německá fotbalová taktika zvaní Gegenpressing

Gegenpressing, známé také jako "gegenpress" nebo "counter-pressing," je fotbalová taktika, která se zaměřuje na okamžité znovunabytí míče po jeho ztrátě. Součástí je vytváření intenzivního tlaku na soupeře v jeho vlastním obranném pásmu, aby udělal chybu, a po nabytí míče zpět okamžitě zahájit útok.

Historické ohlédnutí za Gegepressingem

Původním strůjcem zmíněné strategie byl německý manažer, výkonný ředitel a bývalý hráč Ralf Rangnick. Při svém působení v německých klubech, včetně Stuttgartu, Hannoveru 96, Hoffenheimu, Schalke a RB Lipsko, vždy povzbuzoval hráče, aby hned po ztrátě zkusili svůj míč získat nazpět. Strategii Gegenpressingu poprvé použil při přátelském utkání proti Dynamu Kyjev v roce 1984.

Rangnickovo myšlení ovlivnilo i další trenéry, kteří v jeho schématu hry pokračovali. Za zmínku určitě stojí Ernst Happel, Jupp Heynckes, Arrigo Sacchi nebo Zdeněk Zeman. Ze současných trenérů můžeme jmenovat Thomase Tuchela, Jürgena Kloppa, Juliana Nagelsmanna a Ralpha Hasenhüttla.

Výhody a kritiky taktiky

Mezi hlavní výhody Gegenpressingu patří možnost získávat míč vysoko na hřišti a na nebezpečných pozicích, což následně vede k šancím skórovat do brány soupeře. Německý trenér Liverpoolu Jürgen Klopp prohlásil, že jen díky Gegenpressingu získáte míč zpět a dostanete se blíž k bráně. Dokonce dodal, že žádný obránce nemůže být lepší než jakákoli dobře provedená gegenpressingová situace. Patrně z těchto důvodů jsou kluby Borussie Dortmund, Bayern Mnichov a FC Liverpool při použití zmíněné strategie tolik dominantní a efektivní.

Vzhledem k velké fyzické náročnosti se však klade důraz na tělesnou zdatnost hráčů, která při Gegenpressingu rychle oslabuje, a brzy je znát pokles výkonu i kondice.

Park the bus portugalského trenéra Mourinha

Taktika Park the bus je často spojována s defenzivním přístupem, kdy se tým soustředí na zajištění pevné a nerozbitné obranné formace mimo držení míče. Do útoku přechází jen malý počet hráčů, aby zbytek týmu vytvořil silnou obrannou strukturu, kterou soupeř neprorazí v případě opětovného nabytí míče. Metoda může způsobit velké zklamání v očích soupeřů, jejichž šance na akci jsou v případech Park the bus omezené. Často se tedy uchylují ke střelbě z velké vzdálenosti. Pravděpodobně nejoblíbenější a nejúčinnější formace spojené s taktikou Park the bus jsou 4-4-2 a 4-2-3-1.

Jak vznikla taktika parkování autobusu

Taktiku Park the bus často spojujeme s portugalským trenérem José Mourinhem z let 2004-2007. Chelsea, kde tehdy působil, překonala rekord v počtu čistých kont v jedné sezóně Premier League a vyhrála titul s jedinou porážkou.

Během své kariéry Mourinho proslul používáním defenzivních taktik, zejména v zápasech proti silnějším soupeřům. Jeho týmy, jako je Chelsea, Inter Milán a Manchester United, byly občas kritizovány za příliš opatrný a obranný přístup.

Co taktika Park the bus přináší?

Park the bus spočívá v zabránění soupeřům najít prostor ve vaší vlastní defenzivní třetině. Udržování pevné a kompaktní obranné linie s omezeným prostorem pro útočící soupeře snižuje počet šancí skórovat. Defenzivní tvar závisí na horizontální a vertikální soudržnosti, což týmům umožňuje vytvořit silnou bariéru před svým vlastním gólmanem. Při této taktice obránci musí potlačit nutkání jít vpřed. Místo toho se mají stáhnout, čekat na tah soupeře a odepřít mu příležitost k nalezení prostoru.

Skotská Route One Football

Fotbalová taktika Route One spočívá ve vykopnutí míče vysoko a daleko v přímém směru k útočníkům. Jedná se o útočný pohyb, při kterém brankář nebo střední obránci nakopnou míč rovnou na osamoceného cílového hráče místo přihrávek vedlejším spoluhráčům.

V současné době příval technicky nadaných hráčů způsobil, že se taktika přímého kopu stala nemoderní. Na druhou stranu se vrátily pojmy jako kontrola míče, přihrávky a dovednosti. Výjimku tvoří skotská Premier League, kde se počet přihrávek v jednom zápase omezil na rekordních devět. Taktika Route One je nyní odsunuta na zadní kolej jako plán B.

Malý návrat do historie

Fotbalová taktika známá jako Route One představuje osvědčený britský přístup, který se zrodil v poválečném období. Vzhledem k tomu, že fotbalový míč vyrobený z kůže byl velice těžký, muselo ho nakopnout najednou třeba i pět hráčů. Ti se snažili šetřit energii minimalizováním přihrávek. Omezení a nedostatek pracovní síly v té době navíc znamenaly, že fotbalové zápasy byly povoleny pouze na jednu hodinu. Proto bylo klíčové dostat míč co nejrychleji z jednoho konce hřiště na druhý.

Přínosy a rizika britské skotské taktiky

Jednou z hlavních výhod této strategie je rychlé přenášení míče z obranné třetiny na útočnou pomocí dlouhých, přímých přihrávek. Tím lze překvapit soupeře a vytvořit nečekané šance na branku. Díky minimálnímu počtu přihrávek se také snižuje riziko ztráty míče v nebezpečných oblastech hřiště.

Taktika Route One může být na druhou stranu vnímána také jako méně atraktivní pro diváky, kteří preferují technickou a kombinační stránku fotbalu.

Formace ve tvaru diamantu

Formace Diamond ve fotbale je známá svým charakteristickým uspořádáním hráčů na hřišti vytvářejícím tvar diamantu. Postavení hráčů je příbuzné standardnímu 4-4-2 a nachází specifické využití v moderním fotbale. Naposledy se objevila v týmu Liverpoolu pod vedením Brendana Rodgerse v roce 2014, aby nahnala strach ostatním klubům Premier League. Využití našla i v týmu Nizozemska pod vedením Louise Van Gaala při jejich nečekané cestě k bronzovému triumfu na Světovém poháru v roce 2014.

A co praví dějiny?

Nejznámějším příkladem formace byl Carlo Ancelotti, který s Milánem vyhrál finále Ligy mistrů UEFA v roce 2003 a v roce 2005 skončil se stejným týmem jako vicemistr. Milán byl nucen uspořádání přijmout, aby mohl nasadit talentovaného středního záložníka Andreu Pirla v době, kdy pozici ofenzivního záložníka obsazovali Rui Costa a později Kaká. Strategie byla postupně opuštěna po odchodu Andrije Ševčenka z Milána v roce 2006, kdy začal přecházet k formaci "vánoční strom".

V průběhu času se Diamond formace díky své flexibilitě a schopnosti poskytnou silný střední základ přizpůsobila různým herním stylům a trenérským filozofiím, což jí zajistilo přetrvávající místo v širokém spektru fotbalových taktik.

Výhody Diamond formace

Jednou z hlavních výhod taktiky je schopnost poskytnout silný střední základ. S hráči uspořádanými do diamantového tvaru ve středu hřiště může tým lépe kontrolovat a ovládat střed, což pomáhá při udržování míče, distribuci přihrávek a omezení prostoru pro soupeře.

Uspořádání též umožňuje kombinovat silný defenzivní střed pole s útočným potenciálem. Defenzivní záložník v zadní části diamantu může poskytnout podporu obraně, zatímco útočný střední záložník a ofenzivní záložník mohou být klíčovými hráči v tvorbě a zakončení útočných akcí.

False Nine neboli falešná devítka

False Nine, neboli Falešná devítka, je fotbalová taktika spojená s útočníkem, který se umisťuje hlouběji do pole než tradiční útočník číslo devět. Hlavním záměrem je dostat se k míči mimo pozici středních obránců soupeře a tím vyvolat narušení pozic a rozvrácení obrany.

Odkud pochází Falešná devítka?

Podle dostupných informací využíval Falešnou devítku poprvé tým Corinthians na konci 19. století. Středový útočník GO Smith měl raději dodávat přihrávky křídlům průchozími míči. To byla změna oproti tradičnímu způsobu, kdy se útočník držel co nejvýše.

Mezi další týmy patří River Plate z 20. let, jejichž středový útočník působil jako takzvaný "dirigent" ve formaci s pěti útočníky. V rakouské národní reprezentaci 30. let se na pozici klesajícího středového útočníka objevil Mathias Sindelar a později byli stejným způsobem využíváni Nándor Hidegkuti a Péter Palotás ve slavném maďarském týmu 50. let.

Termín Falešná devítka se však začal používat až v modernější době. Myšlenka spočívá v tom, že útočník může mít na svém dresu číslo devět, ale pohybovat se na falešných pozicích – tedy na místech, kde byste obvykle devítku nenalezli.

Výhody a nevýhody falešné devítky

Střední útočník, který se opakovaně stahuje směrem k míči do hlubších pozic z počáteční pozice, může efektivně vytvářet mezery v obraně soupeře. Pokud střední obránce soupeře vystoupí k útočníkovi, vytvoří se prostor pro ostatní hráče, především pro křídelního útočníka nebo útočícího záložníka, kteří mohou vzniklé mezery využít. Když se obránce stáhne, zatímco střední obránce vystupuje k útočníkovi, otevírá se prostor pro útok kolem zužující se obranné linie. V případě, že žádný obránce nepřijde, může střední útočník přijmout míč a volně se pohybovat mezi linkami.

Hraní s Falešnou devítkou vyžaduje útočníka s vynikající kvalitou na míči, který je zároveň schopen přijímat pod tlakem mezi linkami. Bez těchto schopností se Falešná devítka stává prakticky neefektivní.